neděle 29. listopadu 2015

Probuď mě! - 8. kapitola

Další díl stucky dramatu...
Mimochodem, hezkou první adventní neděli!
*Niké*
---------------------------------------------------------------------------------

Cesta do podsvětí

Barnes se toulal temnými chodbami s malou baterčičkou, která mu byla jediným ukazatelem cesty. Tma mu obvykle byla dobrým pomocníkem, neboť dokáže ledacos a ledakoho skrýt, dnes mu však byla spíše na obtíž. Škoda, že nemá brýle pro noční vidění.
Zkontroloval už asi tucet místností, narazil na dva výtahy, které byly bez elektřiny zcela k ničemu, ale nenašel žádné schody. Poslední dveře na tomto patře - poslední možnost. Konečně!
Kdyby se James byl na začátku vydal místo nalevo doprava, našel by to podělané schodiště hned a ušetřil by si spoustu času. To je zákon schválnosti!
Tak se tedy vydal po schodišti dolů. Kužel světla z jeho baterky mu osvětloval cestu. Najednou schodiště před ním zčistajasna zmizelo. Voják prudce zastavil a posvítil si do tmy pod sebou. Světlo dopadlo na trosky zbytku schodiště, které se zjevně před nedávnem zřítilo.
Winter soldier seskočil dolů a svůj pád utlumil parakotoulem. Octl se v další místnosti, stejně tmavé, jako ostatní. Posvítil si a zjistil, že je to strojovna. Všechna zařízení zde byla tichá, rezavá a zaprášená. Jeho pohled upoutal starý naftový generátor. Pokud by našel nějaké palivo, možná by se mu podařilo jej rozchodit... pak by už svítila všechna světla a mohl by se lépe orientovat!
Rozhlédl se po blízkých regálech. Barvy, lana, nářadí, pastička na myši,... kanystr s naftou! Uchopil ji svou železnou rukou a lehce s ní zatřepal. Plná. Úžasné. Odšrouboval jej a nalil do nádrže generátoru. Vzduch prosytila čpavá vůně paliva a ukazatel na nádrži vystoupal k maximu.
Po krátkém hledání objevil James šňůru na nastartování. Uchopil ji a mocně zatáhl. Budiž světlo! Stroj neochotně zavrčel, ale pak se poslušně rozběhl. Voják fascinovaně sledoval, jak se postupně žhaví drátky v žárovkách a pak, značně spokojen sám se sebou, vyšel na chodbu. 
To, co uviděl, jej praštilo do očí. Zaúpěl. Tady to zná! Už tu byl!

Vezou jej na pojízdném lehátku. Chodbou se ozývá drncání plastových koleček přes spáry v dlažbě. Do očí jej pálí nepřirozené bílé světlo ze stropních lamp. Kam jej vezou?!
Bolest mučí jeho tělo v pravidelných návalech. Chce se mu zvracet. Pomalu si začíná přát, aby jej ti náckové prostě zabili. Ta nekonečná muka se nedají vydržet! Gradující bolest jej milosrdně zbavuje vědomí.
"Steve... Ste... ve...," mumlá z posledních sil.
"Stille!" křikne jeden z mužů německy a jedou dál. Dál na operační sál...

Jamesovi se podlamovala kolena. Bylo mu z toho nanic. Ať už to přestane do háje! Vztekle vytáhl z kapsy zbytek své čokolády a naráz si jej nacpal do pusy. Pak pokračoval v cestě. Našel další schodiště, nezdržoval se a rychle jej seběhl. Beton tentokrát vydržel a on nemusel předvádět žádné gymnastické kousky.
Nemohl však přestat přemýšlet o tom... "Stevovi". Něco mu říkalo, že někoho takového zná ale,... ale... jako by jej někdy viděl ve snu... nebo... v jiném životě... Měl ho rád? Zmateně potřásl hlavou.
V hlavě mu vířilo tisíc myšlenek. Co si pamatoval, jednal a zabíjel bez zbytečných emocí. Ale poslední dobou, jako by mu někdo nakřápl ten kus kamene, který měl místo srdce.
Když pak vešel do nižšího patra a uviděl spoustu operačních postelí a chirurgického náčinní, musel pevně zavřít oči a projít místnost poslepu, aby se úplně nezhroutil. Jenom ten odporný pach formalínu v něm vyvolával bolestivé vzpomínky na ty nelidské pokusy, které na něm prováděli. Jeho pravá ruka se roztřásla, jako by vzpomínala na svou milovanou sestru, která byla nahrazena tou necitlivou kovovou...
Winter soldier obcházel poslepu kolem zdí a vždy nahlédl pouze do každých dveří, aby našel další schodiště. Všechno mu říkalo, aby utekl, schoval se, zachránil se... jeho kroky byly nejisté a pomalé.
Po pár minutách schody naštěstí našel a vydal se po nich. Toto patro procházel sotva pět minut, on se však cítil, jako by tam bloudil pět let.
Už to nemohlo být daleko.
Barnes však přesto začínal pochybovat, že to zvládne...

4 komentáře:

  1. Konečně jsem se k tvé povídce dostala. A rozhodně nelituju! Tohle je vážně skvěle napsané, ty sny, emoce, celkově tvůj popis prostředí a děje je vážně úžasný. Není to uspěchané, ani zdlouhané, přesně tak akorát. Fakt moc povedené a těším se na další část :)

    Majuar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jůůů moc děkuju. Určitě v tom budu pokračovat a snažit se to ještě zlepšovat. Děkuju za komentář, opravdu to potěší. :-)

      Vymazat
  2. Jako vždy, super ^-^
    Popis toho jak přemýšlí kdo je Steve, ta část se mi líbila nejvíc :3 Ačkoliv, celý je to skvělý, vždyť víš, píšu to vlastně ke každýmu dílu. :D Ale prostě, ono to vážně skvělý je :3
    Nemůžu se dočkat dalšího dílu a toho, co se tam Buck dozví ^-^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jop, v další kapitole proběhne epické navrácení paměti za učasti věrných flashbacků a halucinací :-D těšte se :-3 .

      Vymazat