pátek 29. dubna 2016

Pouto 10. část

Po delší době je tu znovu Pouto, opět ovšem s Lokim jen ve vzpomínkách, ale je tu naopak zase hodně Buckyho. :3 Z nějakýho neznámýho důvodu tu ale všichni vyplňujou nějaký papíry, ale kdo by to řešil? :D A taky je tahle kapitola o něco kratší, nevím, jak se to mohlo stát, jelikož v mém sešitě má klasicky 6 stran jako vždy. Fail.
V rámci možností ale opět přeji hezké počtení. 
Maya


   "Bucky?"
   "Hmm?" ozvalo se za jeho zády společně se zvukem zapínání mikiny.
   "Kam přesně bys chtěl jít?" zeptal se Steve a otočil se, když mu dal jeho kamarád najevo, že je na jejich procházku připraven.
   "Vlastně je mi to jedno. Cokoliv je lepší než tenhle zasranej ústav," zamrmlal a úplně na blonďákovi viděl takový ten záblesk v očích, kdy mu chtěl vyčíst jeho mluvu. Z nějakého důvodu to ale neudělal.
   "Kavárna?" řekl místo toho.
   Bucky spolkl původní odpověď a raději zakroutil hlavou. V poslední době si všechny záběry z minulosti s Lokim  vybavoval nezvykle často a také je porovnával s tím dnem, kdy jej viděl nedávno. Teď potřeboval něco jiného, než připomenutí jeho poslední návštěvy kavárny právě s ním.
   "Rád bych šel do knihkupectví," pravil klidně, potlačujíc obrazy v hlavě, které mu zabraňovaly v racionálním přemýšlení.
   "To je skvělý nápad," zaradoval se Rogers. Těšil ho fakt, že s ním James začíná komunikovat normálně a požádal ho, aby ho vzal ven. Sice věděl, že on ví, že by ho samotného nepustili, takže mu tím pádem nic jiného nezbývalo, ale i tak byl rád.
   "Mám radost, že sis našel nějaký koníček," usmál se a společně zamířili ke schodům. "Kolik jsi toho už přečetl?" zajímal se, poté co ukázal muži u východu potvrzení, že je pověřený brát Barnese ven, a ocitli se na čerstvém vzduchu.
   "Moc ne, jen pár knížek od sestřiček, které mi je daly už předtím v nemocnici," odpověděl James a zvedl pohled k jasně zářícímu slunci. Zjistil, že mu je v té mikině dost vedro, ale nechtěl ji sundávat. Byl zvyklý na neustálé skrývání své kovové části těla.
   "No jo, už jsem je viděl," kývl blonďák hlavou a za chůze se na něj podíval. "Ale můžeš si vybrat i nějaké jiné, jakože jiný žánr. Cokoliv budeš chtít."
   "Docela mě zajímá, co bude dál s Jess a Fredem, to byla moc hezká kniha," řekl Bucky s mírným úsměvem, což donutilo zvednout koutky úst nahoru i Steva.
   Chvíli mezi nimi nastalo ticho, když se dostali do rušné části města a procházeli ulicemi, aby našli hledaný obchod. Rogers byl celou dobu viditelně zamyšlený, ale když otevřel pusu, aby něco řekl, hnědovlasý voják ho pozvednutím pravé ruky zarazil.
   "Všechny vzpomínky, co mám, jsem řekl tomu psychoušovi. A jsem si jistej, že tys ty záznamy četl, takže ne, víc toho nevím," pravil Bucky naprosto bez rozmyslu a světle modré oči ho vyděšeně pozorovaly.
   "Nebo se snad mýlím?"
   "Ne," zakroutil vyšší hlavou a mírně se zamračil. Jeho přítel se tomu jeho kamarádovi z Brooklynu v některých chvílích vůbec nepodobal.
   "Promiň," ozvalo se od nižšího znenadání.
   "Za co se omlouváš?" podivil se Steve.
   "Neměl jsem důvod na tebe takhle vrčet," vysvětlil.
   "To je v pořádku, já se neměl ptát," opáčil mu světlovlasý a v tom uviděl pár set metrů před nimi knihkupectví, ke kterému hned zamířili. "Vím, že toho máš poslední dobou moc."
   "Na to nemysli. Když budeš něco chtít vědět, tak se ptej," řekl Bucky a snažil se svých slov nelitovat. Napadlo ho, že kdysi dávno byl kapitán Amerika jeho blízkým přítelem, takže by se měl alespoň pokusit, znovu k němu získat důvěru.
   Rogerse napadlo hned několik věcí, co bych chtěl vědět, ale rozhodl se to nechat na později. Asi by nebylo vhodné to rozebírat tady na ulici, chce to najít vhodnou chvíli.

   Panikařil. Nemohl ho najít, něco muselo být špatně.
   Prošel několika známými místy, ale on, ani jeho družina nebyli nikde k nalezení. Už poněkolikáté zapadl do dalšího přístřešku, kde tentokrát našel sedět u stolu staršího muže s ostře řezanými rysy. Zvedl k němu pohled, kde se naštvání míchalo s otrávením.
   Loki byl oblečen do uniformy, která na sobě nesla stopy venkovního nepříznivého počasí, černé vlasy deštěm přilepené k obličeji s odhodlaným, ale unaveným výrazem ve tváři.
   "Co tu chcete?" zavrčel a vrátil se zpět k listům na svém stole.
   "Chci se zeptat na jednoho vojáka, pane. James Barnes, 107. pluk," vyhrkl Asgarďan, když si všiml, že podepisuje úmrtní a "ztraceni v boji" papíry.
   Muž opět zvedl hlavu a zamračil se. To se Lokimu ani trochu nelíbilo.
   "Co myslíte, kolik vojáků je na frontě?" zeptal se jízlivě.
   "To opravdu netuším," odpověděl zmatený bůh. 
   "Zatraceně hodně," vyštěkl tak rázně, až to donutilo Lokiho o krok ustoupit. 
   "To znamená, že mě naprosto a nehorázně vytáčí, když se všichni zajímají jen o jednoho," pokračoval, jen o malý stupeň méně rozčíleně.
   "Jak to myslíte 'všichni' ?" nechápal černovlásek, který se marně snažil poručit srdci, aby nebilo tak hlasitě a rychle a nenutilo ho se třást.
   "Ten blbec Rogers tu byl sotva před půl hodinou. A když jsem mu řekl, že Barnese zajali, někam vypadnul. Jestli ho tu najdete, můžete mu říct, ať sem okamžitě nakráčí?" dodal ještě a vrátil se ke svým papírům.
   Rogers. To jméno mu bylo povědomé, jen ho nedokázal k nikomu přiřadit. Teď měl ale jiné starosti, musel přeci najít svého Buckyho.

...
   "Takže, pane Barnesi, veškeré zdravotní testy dopadly pro vás úspěšně, nejsou tu žádné komplikace," řekl muž naproti nim. Steve si tajně oddechl a očima zabloudil na Buckyho vedle sebe. Ten vypadal naprosto vyrovnaně.
   "A co se týče testů psychologických, tak ty ukazují, že až na rozsáhlou, zvolna polevující, ztrátu paměti, se váš duševní stav stále zlepšuje. Začal jste s námi i normálně komunikovat a socializujete se, což je skvělé," pokračoval a upravil si brýle.
   "Takže už mě můžete propustit?" zeptal se voják s potlačovanou nadějí v hlase.
   "Jistě, stačí jen vyplnit pár formulářů," potvrdil mu doktor a ze své složky, kterou měl položenou před sebou, vytáhl několik listů.
   "Budu číst údaje, které už tu máme doplněné a vy mi budete říkat, jestli všechny sedí, ok?"
   Po Buckyho potvrzení, muž začal číst již vyplněné informace.
   "James Buchanan Barnes, narozen 1925 v Shelbyville v Alabamě, v roce 1942 přijat do 107. pluku armády Spojených států amerických, 72 let pod nadvládou-"
   "Myslím, že tohle není nutné, dále už to známe," přerušil ho Steve v pravou chvíli. Dál už to jistě hezké nebylo.
   "Je mi líto, pane Rogersi, ale potřebuju to potvrdit," bránil se doktor.
   "Já si to přečtu," vložil se do toho sám tmavovlasý voják. Bez dalších keců si převzal papír a začal si ho v duchu předčítat. Po pár minutách ticha ho odložil.
   "Všechno sedí," potvrdil.
   "Výborně. Tak ještě tady tenhle dokument," řekl a podal mu mu další list. "Budete jen muset dvakrát týdně chodit na sezení s psychologem, to je vše," dodal a nechal i to Barnese přečíst. Zároveň mu podal pero, aby mohl doplňoval chybějící údaje. Bucky se ale při čtení zarazil a zůstal na jeden řádek zmateně zírat.
   "Je něco špatně?" zeptal se doktor.
   "Nemám ještě žádný trvalý bydliště," přiznal. "Ani žádnou rodinu nebo ručitele."
   "Vždyť můžeš bydlet u mě," nabídl mu blonďák a Bucky k němu nejistě vzhlédl.
   "Vážně?"
   "No jistě, jsi můj kamarád. To je přece jasný, že tě v tom nenechám," pravil s úsměvem.
   "Tak... díky," odpověděl James přemýšlejíc, jestli udělal dobře nebo ne.
   "Tak to je teda, myslím, už vyřešené," vložil se do toho doktor. "Stačí jen, když podepíše oba ten papír. Vy sem, pane Barnesi, a vy, jakožto ručitel, pane Rogersi, sem."

   Poprvé v životě použil lokalizační kouzlo, aby dokázal najít jediného člověka, na kterém mu kdy takto záleželo. Vždy si dával pozor, aby se zaryl do paměti co nejméně lidem, ale teď, když svého miláčka hledal, mu bylo všechno jedno.
   Našel budovu, ve které by měl Bucky být, ale sotva tam dorazil, zachvátil ho ještě větší strach, když viděl, že se celé stavení rozpadá a jednotlivé části postupně vybuchují.
   Najednou ven vyběhlo velké množství vojáků a mezi nimi spatřil i dobře známou tvář muže, který zapíral o někoho vyšší v obleku s přilbou.
   "Dokázal jsi to, zachránils mě," bylo slyšet Barnesův tlumený hlas.
   "Ještě ne úplně, Bucky. Musíme se dostat dál od tohohle, aby vůbec platilo, že jsem tě zachránil," ozval se druhý muž.
...
   "Jamesi," poklepal mu někdo na rameno a on se prudce zastavil. Ten hlas by poznal kdekoliv.
   "Loki," vydechl, otočil se a okamžitě ho pevně objal. Muži procházející za ním je pouze zmateně obešli a Steve zůstal někde na začátku celé skupinky.
   "Měl jsem o tebe takový strach," špital mu černovlásek do ucha.
   "Jsem v pořádku, tak moc rád tě vidím," pošeptal mu Bucky nazpět a trochu se oddálil. Strašně moc ho chtěl políbil, ale uvědomoval si, že tady nemůže.
   "Nevěřím ti, stoprocentně s tebou nic není? Neudělali ti nic?" zeptal se Loki nedůvěřivě a začal ho prohlížet a kontrolovat.
   "Nic, snad žádný trvalý následky, jen odřeniny," řekl Barnes a znovu ho objal. Nemohl se ho jednoduše dostatečně nabažit, tohle bylo tak šíleně nedostačující. Nejraději by tu neviditelnou bariéru mezi nimi strhl.
   "Ale ty vypadáš vyčerpaně," řekl místo toho.
   "Jen jsem nespal, toť vše," zčásti zalhal Asgarďan.
   "Loki," výhružně. "Pravdu, prosím."
   "No dobrá, byl jsem zoufalý. Hledal jsem tě pomocí kouzel a asi jsem se trochu přecenil a unavil," přiznal smutně.
   "Ach, lásko..." zašeptal James a pohladil ho po tváři. Pak poodstoupil a zastavil jednoho z posledních osvobozených zajatců.
   "Vyřiď kdyžtak Stevovi, prosím, že budu hned zpátky, musím si odskočit. Je to pořád rovně ta cesta, že jo?" zeptal se a muž souhlasně přikývl.
   "Co to děláš?" nechápal Loki, když ho Bucky chytil za ruku a chvilku posečkal, než budou ostatní trochu dál. Pak s ním zamířil na okraj cesty mezi stromy.
   "Chci aspoň pusu," vysvětlil mu Midgarďan a položil své ruce na ta štíhlá ramena.
   "Aha," usmál se černovlásek a chytil ho za boky. "A jakou bys chtěl?" zavrněl.
   "Jedině božskou," rozhodl modrooký smrtelník. Vyšší se na to jen usmál. Dál už nemluvil a věnoval mu dlouhý a sladký polibek. 

1 komentář:

  1. můj manžel je starostlivý a milující muž, ale asi 6 měsíců je ode mě a dětí vzdálen, už se nestará o naše blaho a doma sotva spí, několikrát jsem ho prosila, ale všechny mé prosby padnou na hluchý uši, abychom byli upřímní přátelé, těch 6 měsíců pro mě bylo peklo. Diskutoval jsem o svém problému s kamarádkou, kterou mi řekla o tomto skvělém kouzelnickém doktorovi jménem Dr AJAYI, který pomohl její sestřenici v manželství Byl jsem skeptický, ale rozhodl jsem se to zkusit, vysvětlil jsem vše, co se děje v mé rodině, doktoru AJAYI a on mi řekl Když jsem doma udělala určité věci, řídila jsem se všemi jeho pokyny a k mému největšímu překvapení se můj manžel třetího dne vrátil domů s tím, že neví, co ho to potkalo, že je mu líto, čím mě a děti utrpěl. , nyní opět žijeme jako rodina. Pokud potřebujete pomoc ve svém manželském domě, kontaktujte E-mail: drajayi1990@gmail.com nebo Whatsapp / Viber číslo: +2347084887094 Vracíme se, abychom mi poděkovali, to je slib

    OdpovědětVymazat