středa 13. července 2016

Chris The Slasher - 2. part

Dárek pro Sebíčka

Brzy ráno probudilo Chrise hřmotné dupání, ozývající se z bytu nad ním. Klasika. Jeho milý stodvacetikilový soused cholerik byl přesnější, než ten nejlepší budík.
"Proč já jen bydlím v paneláku...," vzdychl, rozespale si prohrábl své vlasy barvy písku a začal se škrábat z postele. Muž bydlící nad ním se vůbec nenamáhal tlumit a právě si hlučně vyřizoval účty se svojí nevěrnou ženou. Pořád u toho ale zároveň dupal a bylo obdivuhodné, kolik zvuku ten muž dokázal vyloudit.
"Tak kdo to je?! Za kým pořád lezeš?" rozléhal se špekounův hlas, alespoň z malinké části tlumený nešťastnými tenkými stěnami.
"Eric Kennard, patro pode mnou," zamumlal Steve, nalívajíc vodu do varné konvice. Když u pana Kennarda byla ta ženská "na návštěvě" přes noc, obvykle se vždycky sbalil a odešel spát do blízkého hotelu, aby ty dva nemusel poslouchat. Anebo k Sebovi, který jej vždy rád přivítal. Možná právě to bylo hlavním důvodem, proč se odsud ještě neodstěhoval.
"Je v posteli stokrát lepší než ty!" pištěla žena pohrdavě. při nepříjemném zvuku jejího hlasu přejel Evansovi mráz po zádech. Náhle začal se špekounem mírně soucítit.
Naštěstí ho od poslouchání jejich hádky osvobodil bublavý zvuk vařící se vody. Připravil si do hrnku pytlík černého čaje a zapařil jej.
Louhování čaje chvilku trvalo a tak zapnul laptop. Trošku ho hryzaly výčitky svědomí, že to dělá hned takhle po ránu... "Kapitán Amerika by si šel zaběhat!", zněl mu v hlavě zlomyslný hlásek.
"Ale já nejsem Steve," argumentoval sám k sobě. Přešel zpět k hrníčku, dochutil si horký nápoj medem a citronem a usadil se i s ním k počítači. Teď už jen zapnout blog. Myší najel do zadávacího okýnka a jen, co napsal "s", na něj Stuckymánie vyskočila. Chytrý prohlížeč. Pod čerstvým dílem nalezl hned několik komentářů. Přečetl první z nich:
  • Kdy bude další kapitola???
Ehm... dobře. Sice ten člověk neokomentoval nápad, ani příběh, ale zdá se, že se mi to líbilo. Asi. Tak dál:
  • Ale v původní pohádce Kráska a zvíře z roku 1897 měl kupec tři dcery! Jako já tě nechci nějak kritizovat, ale máš to blbě, to je zásadní chyba! A taky v sedmnácté větě máš překlep, myslím. Jinak hezký.
"Pitomej puntičkář," zaklel Chris. Člověk těžko snáší kritiku, zvlášť, když se jedná o jeho děťátko, jeho milovaný příběh. A taky, když je tak nesmyslná.
Přešel k dalšímu komentáři:
  • To je tak božííííí :3 Nemůžu se přestat rozplývat blahem :-D Už se těším, jak se v další kapitole setkají. A je mi líto chudáčka Buckyho :-( Opravdu úžasnej příběh :-)
"No vida, takhle má vypadat správný komentář! Plný smajlíků," rozesmál se blonďák nadšeně. Chtěl na něj hned odepsat, ale vyrušilo ho zvonění telefonu. Následoval zvuk až do ložnice, kde přístroj zanechal a zvedl jej. Volajícím byl jeho manažer.
"Ahoj Patriku."
"Neprobudil jsem tě?" ptal se starostlivě muž.
"Ne, v pořádku. Soused už od rána nejspíš zkouší své nové okované pohory, o to se postaral on."
"Vážně se nechceš přestěhovat? Měl bych pro tebe pěkný dům v centru..."
"Ne, děkuju, zatím ne," odmítl Evans slušně. Patric byl velice schopný ve věcech peněz a obchodu, ale dnes byla velká pravděpodobnost, že se paní špekounová odebere ke svému milenci a on bude mít důvod, proč spát u Seba. A když se neodebere, nějaký důvod si vymyslí.
Náhle si připadal poněkud směšně.
"Dobrá. Ale proto nevolám. Spojili se se mnou z Marvelu, kvůli natáčení novému filmu Captain America. Nabízí ti měsíčně třicet tisíc."
"To by šlo ne?" souhlasil nepřítomně Chris, zatímco se soukal z pyžama.
"Blázníš? Já ti usmlouvám klidně i sto tisíc... vždyť i Downey bere sto šedesát měsíčně!"
"Ale Downey je Downey," protočil oči. Jeho manažer byl šíleně na peníze. A on nepochyboval, že by tak vysoký plat vymámil... ale na co? Vždyť mu ten současný bohatě vystačil.
"Ale tebe přece lidi taky milují!" přesvědčoval Patrik:"Přece o tobě píšou ten... sleš, nebo tak nějak!"
"Tak oukej, můžeš mi usmlouvat sedmdesát. Ale víc ne," povolil mu.
"Děkuju. Musím už letět, mám toho hodně, co přesvědčovat," rozloučil se Patrik celý nadšený. Bylo neuvěřitelné, jak toho člověka jeho práce bavila.
"Měj se."
Herec zamířil ke skříni a vytáhl svou oblíbenou volnou košili a džíny, obvyklé sobotní oblečení. Musel se taky začít rozhlížet po vhodném outfitu na večerní Sebovu párty... musel vypadat dobře. 
"Měl bych mu asi přinést nějaký dárek," uvědomil si. Třeba víno... do něj by mohl přimíchat trošku prášku na spaní, unést ho od ostatních a...
Odehnal perverzní myšlenky, obul se do tenisek a vyrazil na nákup. Na chodbě se málem srazil s valící hroudou masa, svým dupajícím sousedem.
"*Ufff Ufff* Nevíš, kde bydlí ňákej Kennard?" zahučel na něj tlustý bez pozdravu.
Chris malinko poodstoupil z dosahu jeho zpocených podpaží a pak ukázal směrem ke schodům.
"Myslím, že o patro níž."
Soused se odvalil, jak jinak než bez rozloučení, a s dusotem začal sbíhat schody. A, světe div se, na nohou neměl nic jiného než masivní okované kanady.
Evans si radši přivolal výtah, aby neriskoval, že schodiště bude ucpané horou tuku a tudíž neprůchodné. I když za chvilku mu hlasitý řev dal dost jasně najevo, že tlouštík dospěl ke svému cíli.
"Ty sketo! Ty špinavče! Ty prašivej čokle!" byly asi nejslušnější nadávky, které padly.
Ano, Chris Evans měl opravdu klidné a mírumilovné sousedy, kteří měli navzájem příjemné a harmonické vztahy.
Dveře výtahu se znovu klouzavě otevřely a on rozradostněně vyšel do čerstvého rána. Dychtivě svůj obličej nastavoval rannímu slunci a vykračoval si to směr nejbližší vinárna. Kolem "Dionýsova slunce", jak se podnik nazýval, procházel při svých cestách poměrně často, ale nikdy nebyl uvnitř, jelikož víno pil nerad. Bylo podivně kyselé a nechutnalo mu.
Nad dřevěnými dveřmi vinárny se houpala vývěsní cedule s obrázkem zralého hroznu a po jejich stranách visely na fasádě cedule s nabídkou vína.
"Pigoudet Cuvée Premiére Rose... cože?"  hned při přečtení prvního názvu se mu jazyk div nezkroutil. Jak jen proboha vybere to správné?
Vzal za kliku a za zvuku cinkání zvonečku vešel. Uvnitř bylo mírné přítmí, osvětlené žárovičkami po stěnách a po celé místnosti byly rozestavěné stojany s širokým spektrem vín. Za pultem stála mladá plavovlasá žena a vyčkávavě na něj hleděla.
"Chtěl bych víno," oznámil jí Evans nejistě.
Prodavačka si ho změřila "You donť say" pohledem, zhluboka se nadechla a s trpělivostí učitelky ve školce se ho jala vyptávat:
"A jaké by si pán přál?"
"Tak... asi... červené, prosím."
"Zemské? Pozdní sběr? Výběr z hroznů? Kabinet? Slámové? Šumivé? A sladké, polosladké nebo suché?"
Blonďákovi se z jejích slov zatočila hlava, připadal si jako ve španělské vesnici. Pochopil, že nemá absolutní šanci něco vybrat a zachovat si u toho zdravý rozum. A tak vzal z pultíku nejbližší vinný lístek a nazdařbůh ukázal na jeden název.
"Tohle prosím."
"Výborně, bude to čtrnáct tisíc, devět set devadesát korun, prosím," usmála se na něj žena.
"Patnáct tisíc?!" vyjekl a podíval se na lístek blíž.
Chateau Ausone, 1er Grand Cru Classé, 2002 - cena 14 990,-
"Tak to mě poser na holý záda," ulevil si neslušně potichu. Nakonec ten vyšší plat bude ještě potřebovat...
"Intenzivní, koncentrovaná a čistá vůně s tóny tmavého ovoce, exotického koření a..."
"Dobře dobře, beru ho," umlčel ji a s myšlenkou, že Sebovi udělá radost, vytáhl kreditku.
"Máme tu archivní víno klidně i za půl milionu," prohodila žena škodolibě, sledujíc Chrisův zsinalý obličej.
Herec měl chuť říct, jí, kam všude si může to víno za půl mega strčit, ale ovládl se. Zaplatil, sbalil víno a rychle odpelášil.
Při zpáteční cestě míjel pekařství, ze kterého se už na metry daleko linula líbezná vůně koláčků a odolat jí bylo zkrátka nemožné. Když spokojeně žvýkal ještě teplé a měkké pečivo plněné nasekanými oříšky, umínil si, že až bude mít narozeniny, řekne všem, ať mu nekupují nějaké drahé patoky, ale něco pořádného. třeba čokoládové muffiny. Nebo sušenky. Nebo ať mu koupí povlečení s potiskem Buckyho.

-----------------------------------------------------------------
Ehm... omlouvám se, pokud tahle kapitola byla trošku rozvleklejší.
 Příště půjdeme pařit na Sebovu párty a na to víno taky dojde.
*Niké*

Žádné komentáře:

Okomentovat